, , , , , ,

Mýtus „hořké se vyplivuje“

Mýtus o tom, že „kyselina“ nemá chuť, je mezi zájemci o tuto látku velmi rozšířený. Říká se, že pokud je látka, o které se předpokládá, že je to LSD, velmi hořká, je třeba ji vyplivnout, protože to údajně ukazuje na přítomnost nežádoucího fenethylaminu, zejména NBOMe. Kolik je na tom pravdy?

Hned na začátku musíme zdůraznit, že jedinou účinnou metodou, jak zkontrolovat složení látky, je chemická analýza, například pomocí kolorimetrických reagenčních testů. Čtěte dál a zjistíte proč.
 

Chuť, vůně ani vzhled nejsou spolehlivé prostředky analýzy. Základní logický problém smyslových dojmů vychází z jejich subjektivity. To sice nevylučuje správný výklad výsledků, ale spoléhat se jen na smysly znamená vysoké riziko omylu.

Rizika jsou vážná, protože na rozdíl od LSD se látkami jako 25I-NBOMe a DOC můžete smrtelně předávkovat.

Možné chyby organoleptické metody:
  • Falešně pozitivní výsledky
  • Falešně negativní výsledky
 
Mýtus „hořké se vyplivuje“

 

Chuť LSD

Běžně se má za to, že LSD nemá žádnou chuť. Co je ale vlastně chuť LSD? Dá se odlišit od chuti nosiče LSD, jako je papírek (blotter), gel nebo tekutina? Je snadné rozlišit mírnou chuť nosiče a silnou chuť NBOMe? Jaký je rozdíl mezi chutí a pachutí? Na tyto otázky se podíváme postupně níže.
 
První informaci o chuti LSD zaznamenal jeho objevitel, chemik Albert Hofmann, v souvislosti se svým prvním záměrným užitím látky (z knihy LSD: My problem child):
 

4/19/1943 16:20
0,5 cc 1/2 promile vodného roztoku diethylamid tartrátu perorálně = 0,25 mg tartrátu. Užito zředěné asi 10 cc vody. Bez chuti.

 
Víme tedy, že roztok, který užil Albert Hofmann, neměl žádnou znatelnou chuť. Z praktických důvodů (snadná distribuce, stabilita, odolnost vůči mikroorganismům) se však „kyselina“ šíří hlavně ve formě papírků (blotterů), gelů, v alkoholu nebo třeba na kostkách cukru. Není samozřejmé, že by tak různé nosiče nemohly mít hořkou chuť samy o sobě. V některých případech (hlavně u barevných papírků) je hořká chuť přítomna téměř vždy, například kvůli inkoustu. Nelze tedy jednoznačně tvrdit, že hořká chuť vylučuje přítomnost LSD.
 
 
Přesně tak… pravý papírek opravdu chutná trochu hořce. Četl jsem komentáře [about] o tomhle už dřív, dal jsem si na jazyk papírek Swiss geometry gammagolin a úplně jsem vyšiloval, protože měl slabou chuť. Zkazil jsem den sobě i kamarádům, donutil jsem je všechny ty svoje vyplivnout. Nechali jsme je otestovat, bylo to LSD, jen o trochu nižší dávka, než se uvádělo (papírek 150 ug měl podle testu 138 ug… přijatelné).
 

Pachuť LSD

Jaký je rozdíl mezi chutí a pachutí? Je snadné je rozlišit? Jak název napovídá, pachuť je druh chuti, který zůstává v ústech po jídle. Ne každá chuť je tedy pachuť, ale každá pachuť je chuť. Matoucí, že? Zvlášť když jste pod vlivem psychedelické látky!
 
Představte si tuto situaci: člověk si vezme papírek s látkou, od které čeká, že je to LSD. Cítí hořkou chuť inkoustu a/nebo papíru. Začne přemýšlet: je ta chuť mírně, nebo hodně hořká? Pokud usoudí, že je jen mírně hořká, může předpokládat, že na papírku je spíš LSD. Po 30 minutách ale začne cítit v ústech kovovou chuť. V takové chvíli může uživatele zachvátit hrůza, že přece jen užil nežádoucí látku! To může snadno vést k záchvatu paniky a traumatickému zážitku. Přitom kovová pachuť je pro LSD typická, jak napsal Albert Hofmann:
 
0,150 mg LSD dne 15. dubna 1961, 9:15 hodin
Začátek účinku již asi po 30 minutách se silným vnitřním neklidem, třesem rukou, mrazením v kůži, kovovou chutí na patře.
Můžeme se ptát, zda má být kovová pachuť považována za hořkou. Tuto otázku jistě nikdo nechce řešit ve chvíli, kdy ví, že celá dávka psychedelika se už vstřebala.
 
 

Chuť NBOMe a DOx

Chuť fenethylaminů, například látek z rodin NBOMe a DOx, je vnímána jako velmi hořká, což je z velké části dáno 5-10krát větším množstvím látky ve srovnání s LSD. Neplatí to ale v každém případě. Někteří distributoři dokonce přidávají mátovou nebo ovocnou příchuť, aby chuť zakryli. Jak čteme ve zprávách uživatelů (trip reportech) na Erowid.org, zkušenosti jsou různé a velmi subjektivní.
 
Jeden uživatel popisuje hroznou, chemickou a silně hořkou chuť 3,8 mg DOC rozpuštěného v láhvi vody (zdroj): 
 
Vytáhl jsem láhev s vodou, do které jsem dal svou dávku, a prostě ji vypil. Chuť byla hrozná, destilovaný gin a extrémní hořkost silné výzkumné chemikálie. Zakašlal jsem, ale byl jsem spokojený.

Jiný uživatel ale užil 4 mg DOC v prášku ústy a popsal jen mírnou chuť (zdroj):

Požito cca 4 mg prášku (ústy). Prášek držen v ústech. Zvláštní chuť. Ne nepříjemná ve srovnání s některými jinými fenethylaminy (například MDxx). Chutí možná podobné 2C-I nebo 2C-P.

Další uživatel užil 2,8 mg DOC rozpuštěného asi ve 100 ml vody a nezaznamenal vůbec žádnou chuť (zdroj):

DOC jsem dal do 4 oz destilované vody a vypil. Nezaznamenal jsem žádnou výraznou chuť.

Podobné popisy lze najít i u dalších látek ze skupiny fenethylaminů, včetně NBOMe. Dojmy jsou tedy velmi individuální, zvlášť když člověk nemá mnoho zkušeností pro srovnání.

 

Účinnost při užití ústy

Podle dostupných poznatků se látky z rodiny NBOMe, například 25I-NBOMe, při spolknutí špatně vstřebávají, proto je uživatelé obvykle drží dlouho v ústech nebo je užívají nosem. Mohlo by to svádět k závěru, že stačí podezřelou látku prostě spolknout a nežádoucím účinkům se vyhnout. Je však potřeba více výzkumu, protože jak uvádí EMCDDA, zpráv o účinnosti 25I-NBOMe při užití ústy není málo.
 
Výrobci někdy NBOMe také „komplexují“ s „HPBCD“ (kruhovou molekulou cukru cyklodextrinu), což usnadňuje vstřebávání přes sliznice. Mnoho lidí si všímá, že sloučeniny NBOMe s HPBCD jsou mnohem silnější než obvykle.
 
Látky z rodiny DOx, konkrétně DOC, DOI, DOM, se ústy vstřebávají dobře. Nelze tedy předpokládat, že spolknutí látky zaručí, že se nic nestane, pokud se ukáže, že jde o něco jiného než LSD. Falešný pocit bezpečí navíc může rizika ještě zvýšit.
 
 

Shrnutí

Na tvrzení, že LSD není hořké, je zrnko pravdy. V praxi však, jak vysvětluje tento článek, mohou být i látky obsahující LSD hořké nebo tak působit, a látky bez LSD mohou být bez chuti. Jedinou doporučenou metodou identifikace LSD jsou kolorimetrické reagenční testy (případně laboratorní analýza, pokud je dostupná).

Doporučený postup testování LSD má v zásadě dvě části. Nejprve je potřeba potvrdit (nebo vyloučit) přítomnost LSD. K tomu doporučujeme dvě činidla: Ehrlich a Hofmann. Použití více než jednoho typu testu se vždy doporučuje, protože zvyšuje přesnost analýzy a pomáhá předejít falešně pozitivním výsledkům. V tomto případě je Ehrlich hlavním testem k potvrzení přítomnosti indolů, jako jsou LSD a DMT, ale také nepsychoaktivní 5-HTP, tryptofan, tryptamin a další. Druhý test, Hofmann, se zbarví modře téměř výhradně s LSD.

Podle výzkumu (a jak naznačuje i logika zisku na černém trhu) je velmi nepravděpodobné, že vzorek s potvrzeným LSD obsahuje nějakou příměs. Prodejci nechtějí utrácet víc, když už mají produkt, po kterém je poptávka. Pokud však bylo LSD vyloučeno, doporučujeme činidla Marquis a Mecke (nebo Liebermann a Froehde). Pokud tyto testy okamžitě zareagují výraznou změnou barvy, může to naznačovat přítomnost NBOMe nebo DOx. Dejte pozor, abyste si pomalu černající papír nespletli s pozitivním výsledkem.

Návod k testování LSD

Doporučená tabulka pro testování LSD

Zdroj: vlastní

Testovací sada na LSD

Nejlepší testovací sada na LSD je testovací sada na LSD, která obsahuje činidla Ehrlich, Hofmann, Marquis a Mecke. Spolehlivě potvrdí přítomnost LSD-25 a vyloučí možnost jakýchkoli aktivních příměsí. Stejnou testovací sadu můžete použít k testování DMT a mnoha dalších chemických sloučenin, více informací najdete na stránce příslušného produktu.

Testovací sady na LSD a deriváty LSD:

Žádný výsledek testu vám neřekne, že je látka bezpečná. Žádná látka není 100% bezpečná.Tento článek je publikován za účelem snižování rizik. Nepodporuje užívání psychoaktivních látek a nenahrazuje lékařskou radu.